Nenahraditelní
Ján Jackuliak na jevišti vytváří velmi výrazné, mnohdy až démonické postavy. Svým ztvárněním gangstera v Deníku krále však definitivně dokázal, že má velký smysl pro humor a že mu komediální rovina není vzdálená. To ostatně spolu s Oldřichem Smyslem, Lukášem Kantorem, Alanem Novotným a Petrem Dočkalem předvedli i v soutěži televize Nova X-factor, kde se svou skupinou Alxida postoupili až do finále. Na internetu koluje hned několik kopií jejich vystoupení, vždy s nadšenými ohlasy. Sami členové Alxidy svůj styl označují podle Roberta Fulghuma Belum, tedy „ještě ne tak docela ano.“ Podle toho, co jsem dosud viděla na jevišti, jsem čekala přidrzlého herce. A Ján Jackuliak mě přitom překvapil tím, že se choval naprosto nenuceně, byl velmi příjemný a nebývale hezky mluvil o svém rodinném zázemí...
Z jaké pocházíte rodiny?
Já jsem z výborné rodiny (smích). Máma učila společenskou výchovu a tanec, táta byl politik. Moji rodiče jsou opravdu skvělí, měl jsem moc pěkné dětství. Výborně vycházím i se svou o pět let starší sestrou.
Ovlivnilo vás v dospívání nějak to, že máte starší sestru? Dávala vám třeba rady, jak se chovat k dívkám?
To ne, ona mě spíš dávala do latě. I mě mlátila (smích). Sblížili jsme se hlavně poté, co se jí narodila dcera. Máme teď spolu úplně jiný vztah, máme se rádi.
Zní to, že máte pěkný vztah i s rodiči...
Ano, mám silný vztah k mámě i k tátovi. Táta je super chlap. V dětství se mi velmi věnoval, hodně jsme spolu jezdili na výlety. Jako kluk jsem znal celé Československo. Pochodili jsme snad úplně všechno. Taky mě naučil lyžovat, hrál se mnou fotbal, basketbal, tenis...Na mámě se mi zase hrozně líbilo její chování ve společnosti. Ona byla, a stále je, velmi hrdá žena. Když vešla do místnosti, tak tam prostě BYLA. Má obrovské charisma.
Nikdy jste se proti rodičům nebouřil?
Ale samozřejmě. To bylo přímo hrozné. (smích) Asi v patnácti jsem se strašně zamiloval. Zpočátku to rodiče neřešili, jenže já jsem se pak přestal učit a nakonec jsem nechodil ani do školy. To jsme se s tátou a mámou hrozně chytli, trvalo to asi rok... Měli pravdu, ten vztah mě vážně omezoval. Hrozně jsem se flákal, půjčoval jsem si peníze... Byl jsem prostě moc zamilovaný, místo očí jsem měl dvě srdíčka.
Prožíváte takhle silně zamilovanost i dnes?
Takhle už ne, snažím se udržet si svůj život. Ale samozřejmě zamilovanost prožívám a své přítelkyně si opravdu vážím.
Vaše znamení zvěrokruhu je rak, ti bývají velmi citliví. Platí to na vás?
Rozhodně. To mám po mámě, která je taky velmi citlivá. Takže já nejsem citlivý na druhou, ale na šestou. Dokáže mě dojmout i dobře natočená reklama! (Předvádí scénku jak pláče, pak se začne smát.) Pak si chlapsky řeknu: Co děláš? Ale co bych se kontroloval, když jsem prostě takový...
Taková citlivost vám určitě pomáhá v herectví...
V herectví mi to určitě pomáhá, ale má to i tu druhou stránku. Když se nedaří, tak je to se mnou špatný. To se radši schovám do ulity, jinak bych byl zlej.
Jaké bylo dětství v malém, třicetitisícovém Lučenci?
Měli jsme takovou partu, bylo nás čtrnáct kamarádů a spolu jsme zažili skoro všechno na světě. Byli jsme docela sígři, hodně jsme vyváděli. Ve čtrnácti letech jsem ale odešel od rodiny na konzervatoř do Košic a tam jsem se hodně změnil. Něco při mně ale v té době naštěstí stálo. Jistě, míval jsem chvilky, kdy jsem měl pocit, že mi patří celý svět. Že budu všechno dělat se všema (smích). Ale pak se to vrátilo do normálu.
Pak jste šel do Brna na JAMU, bylo rozhodování, zda opustit Slovensko, těžké?
Byl jsem rok v angažmá košického divadla, když jsem se seznámil se Zuzkou Kyseľovou (v MdB hrála například ve West Side Story, My Fair Lady či v Přeletu nad kukaččím hnízdem, pozn.), která v Brně JAMU studovala a doporučila mi ji. Tak jsem prostě šel. Nebylo to vůbec těžké, mám rád změny. Brno se mi moc líbí, jsou tu bezvadný lidi.
Říkáte, že máte rád změny. Kdyby teď přišla nabídka jinam nebo jste se zamiloval, odešel byste z Brna, nebo už jste tu zapustil kořeny?
Nad tím jsem několikrát uvažoval, ale nedokážu vám odpovědět. Záleželo by na okolnostech a já v takové situaci ještě nebyl. A do Prahy mě to zatím netáhne. Možná jen příležitostně, na nějakou práci, ale že bych se tam přestěhoval, to zatím ne. Možná to přijde, až budu starší.
Váš tatínek byl politik, volíte na Slovensku?
Volím. Víte, já mám od táty trochu víc informací o tom, jak to chodí. Znám i to černé zákulisí, tak se snažím volit třeba tak, aby se to trochu vyřešilo. Ale ono se to stejně všechno vrátí do starých kolejí, takže mi to už začíná být trošku jedno. Myslím, že to nevyřeší nic. Dostal jsem nabídku do slovenské politiky, ale to bych dělat nemohl. To bych byl do týdne mrtvý! (smích)
Jako Slovák žijící v Čechách to můžete posoudit – vidíte rozdíly mezi českou a slovenskou mentalitou?
Vidím obrovské rozdíly. Ale i mezi mentalitou českou a moravskou. Podle mě mají Moraváci ke Slovákům blíž, a to nejen zeměpisně, ale i charakterem. Líbí se mi, že když na Slovensku nastane problém, tak se bouchne do stolu a problém se vyřeší. Tady, a hlavně v Čechách, mi to připadá spíš takové „nevím, uvidím, podle toho, jak se situace vyvine...“ Nechci soudit, co je horší nebo lepší, ale mně je bližší to bouchnutí do stolu. A musím taky říct, že na to hodně doplácím.
Sledujete slovenská divadla?
Ano, to mě samozřejmě zajímá. Víte, teď je s kulturou na Slovensku hrozný problém. Když to řeknu laicky, tak je rozkradená. Třeba v Praze vznikají hodně komerční věci, různé ty muzikály a podobně, ale vydělané peníze se zase vrátí do kultury. Jenže na Slovensku je někdo ukradne. Vidíte, to tam snad ani nedávejte, to je zase ta moje přímočarost (smích).Tam nějaké peníze na různé projekty jsou, ale pak zase záhadně zmizí. Pražské muzikály, to je pro mě peklo, ale nějak to aspoň funguje. Na Slovensku se neděje nic. Přitom jsou tam famózní herci. Mám mezi herci spoustu kamarádů a známých, vím, že jsou výborní, ale nemají práci.
Co vám tak vadí na pražských muzikálech?
To totiž nejsou muzikály. To jsou koncerty jakýchsi hvězd. Nejhorší je, když se říká: „Jdeme se podívat na Ivetku Bartošovou.“ Neřekne se: „Jdeme na Tři mušketýry.“ Pak vznikají situace: „Podívej, Pepa Vojtek. A co zpívá? To je jedno, ale je to Pepa Vojtek, včera jsem ho viděl v reklamě.“ Tak to přece nemá být. To nemá nic společného s divadlem.
Měl jste nějakou nabídku do pražského muzikálu?
Když jsem skončil JAMU, tak jsem dostal nabídku na Hříšný tanec. Zkoušeli jsme asi měsíc, když přišli producenti a představení kvůli nedostatku peněz zrušili. A já za to děkoval bohu! Připadal jsem si tam hrozně, jak se tam lidi k sobě chovali...Ne, tohle já nemusím. Takhle se dobré divadlo dělat nemůže.
Ještě k vašemu slovenskému původu. Jaký je váš názor na rozdělení Československa?
No, vám to velmi pomohlo a nás to totálně zničilo. (smích) Všechen průmysl byl umístěn do Čech a Slovensko bylo zemědělské. U nás zůstaly jen Východoslovenské železárny a Slovnaft. Dva podniky nemůžou zachránit slovenskou ekonomiku.
To je ekonomické hledisko. Myslela jsem to ale spíš z té citové stránky...
To já neřeším. Stejně mám kamarády všude. Čechy, Poláky, Maďary, Ukrajince.. A teď, když jsme v Evropské unii, je to stejně úplně jedno.
Když jste zmínil unii, jaký na ni máte názor?
Mám z toho takový divný pocit. Něco mi to připomíná. Já bych unii možná bral, kdyby to všechno nerozhodovalo jen pár států. Zase bude někdo někomu něco diktovat. Slovensko má příští rok zavést euro. Vždyť to tam všechny finančně zlikviduje. Na Slovensku je vážně hrozná chudoba. Slováci jsou taková levná pracovní síla. Chápu, že pro mladé lidi má Evropská unie spoustu výhod, ale musí to odtrpět generace, která už kdysi trpěla?
V jakém jazyce se vám zdají sny?
V mých snech se většinou nemluví. Často se mi zdají hrozné sny, to bývá, když mám špatné období. Ale když jsem šťastný, tak se mi zase zdají pěkné. Ale ty už jsem dávno neměl! (smích) Jednu dobu jsem měl sen, opakoval se asi měsíc. Odehrával se v jakémsi městě, kde začala válka, a já jsem vždycky utíkal na mostě. Ten sen mě zaujal. Napadlo mě, že bych si ho mohl nechat vyložit, ale neudělal jsem to. Kdybych si sny nechal vyložit, tak budu jejich významem ovlivněný, ale co kdyby byl výklad mylný?
Zajímají vás takové nemateriální věci?
Zajímají. Fascinuje mě černá magie, satanismus. Ale nejsem satanista, jsem docela věřící člověk. Ovšem temno mě zajímá a svým způsobem láká, ale ne v tom špatném slova smyslu.
V jednom rozhovoru jste řekl, že vás odrazuje církev. Myslel jste tím její činy v minulosti nebo i současnou tvář?
Oboje. Pro mě je církev akciová společnost, taková špatně placená reklama na boha. A bůh podle mě nesmí mít reklamu. Každý máme svého vlastního boha a já budu věřit tomu, čemu já chci. Nemyslím si, že se církev ubírá správnou cestou. Vždyť ani všichni ti svatí by nemohli souhlasit s tím, jak to teď je. Neznám žádnou věc v daleké ani blízké minulosti, kdy by církev něčemu pomohla.
Potřebují dnes lidé náboženství?
Záleží na konkrétních lidech, ale myslím, že spousta jich náboženství potřebuje. Nemůžu hodnotit celý svět, protože nevím, co se kde děje. Tedy, vím to z médií, ale ta jsou taky placená. Spousta lidí potřebuje v něco věřit. Víte, hrozně mě mrzí jedna věc. Mám spoustu kamarádů a snad všichni jsou zadlužení. Ráno se probudí a už myslí na to, že musí splatit telefon, byt, auto...To je hrozné, pořád to máte v podvědomí. Skládá se to (ukazuje si na hruď a postupuje až ke krku), skládá, skládá a najednou to nemůže dál a vybuchne to. To může pro někoho znamenat konec. Nemyslím tím smrt. Já prostě chápu, když dnes někomu „hrábne.“ Tomu já úplně rozumím. Dnešní doba je stresující, hlavně pro mladé lidi. Pociťuji to i na sobě, ale snažím se to vybíjet prací.
Když jsme u toho náboženství, vaši výraznou postavou byl Jidáš. Jak tuto kontroverzní postavu dějin vnímáte?
Jidáš je taky jen taková církevní propagace. Museli to na někoho hodit. Podle mě byl Jidáš obyčejný Ježíšův kamarád. Ježíše nezradil, on sám se obětoval. Podle mě se Jidáš ani nezabil. Církev musela vytvořit dobro a zlo a někdo to zlo být musel. A sám Jidáš se ptá: „Proč právě já?“ Protože byl Ježíšovi nejblíže, možná byli dokonce nejlepší kamarádi, měl na starosti jeho finance...To jsou podle mě důvody, proč udělali zrádce právě z něj.
Blíží se vám třicítka. Jak to berete, představuje pro vás nějaký mezník?
Těším se. Pro chlapa je to ideální věk. Muži mentálně nestárnou, jen mají dražší hračky. Těším se na nějakou změnu a věřím, že přijde. Cítím to. Víte, já bych chtěl v životě něco dokázat, něco po sobě zanechat. Chtěl bych, aby díky mě lidi něco pochopili, pousmáli se...
Jak to myslíte?
Chtěl bych dělat režii, divadelní i filmovou. Ale nechci, aby diváci z mého představení odcházeli s tím, že to bylo krásné a pěkné, ale aby jim to něco dalo. Aby jim to představení ukázalo, že něco může být i jinak. Ale zatím se nechci do ničeho vrhat, člověk potřebuje životní zkušenosti. Věřím, že přijdou právě po té třicítce. I když vaříte, tak potřebujete všechny ingredience, aby to bylo dobré a chutné. No a mně jich ještě pořád pár chybí.
autor: Bára Rácová, Dokořán
zdroj: Nenahraditelní