Rozhovor s Jaco Jackuliakem

Náš pokec jen s malou cenzůrkou

Jacku, jméno, adresu, nebo ti uříznu hlavu, jak říkáš ve své poslední roli poručíka ve Slaměném klobouku...

Martine, narodil jsem se v rodině notorického politika s velkým srdcem dne 10.7.1978 v Lučenci, kde jsem existoval do svých 14 let a pak …

Jacku,nechci tě přerušovat, ale já jsem se narodil v rodině notorického alkoholika také s velkým srdcem, ale, člověče, přesně o 20 let dříve než ty, tedy přesně 10.7.1958 v Karlových Varech, kde jsem existoval - fakt nekecám - do svých 14 let a pak… jó a můžeš mi říkat Márty, když jsem byl tak starý, tedy mladý jako ty teď, tak mi tak říkali… tak.

Márty, to je ale strašný úlet, to je nějaká podivná shoda náhod?… pak jsem tedy studoval konzervatoř v Košicích celých pět let a pak pokračoval v závratné kariéře herce studiem umění na Janáčkově akademii v Brně…

Jacku, promiň, hledám další souvislosti… Košice znám jako voják, protože jsem sloužil v Prešově a do Košic jezdil k zubaři a JAMU v Brně znám taky dobře, protože jsem tam dělal dvakrát přijímací zkoušky na závratnou kariéru herce…

Márty, to je ale strašný úlet… než se začneme bavit o ženských, mohli bychom si říct, co máme ještě jiného společného… tedy zatím.

Jacku, tak já tě vyzkouším. Nedávno jsem si pořídil dvě želvy.

Márty, to je ale strašný úlet. Nedávno jsem si pořídil dvě želvy.

Jacku já jsem si pořídil dvě želvy!

Márty, já jsem si pořídil dvě želvy!

Jacku, ich habe gehabt!

Márty, ich habe gehabt, vieš, ty kokos…!

…pak proběhla volnější emotivní disputace o tom, kdo že je ten kokos a nakonec se Východňár se Sudeťákem dohodli, že mají kromě stejného data narození spoustu jiného společného, např. že se v roce 1998 ocitli v MD v Brně a ještě o sobě nevěděli,ale co bylo před tím… Nalejme si tedy čistého vína a rozdejme ty správné karty...

Jacku, dám si tequilu a zapiju to dvojkou červenýho… V roce 1995 jsem hrál obluda Kalibána v Shakespearově Bouři v režii Romana Poláka v Mahenově činohře v Brně…

Márty, flek a dám si taky tequilu a zapiju ji taky dvojkou červa… V roce 2005 jsem hrál taky obluda Kalibána v Shakespearově Bouři v režii Zdeňka Černína v Městském divadle v Brně…

Jacku, reflek, dám si ještě jednou to samý a nesu trumf. V roce 1995 jsem hrál magora Bergera v muzikálu Hair v Praze v Pyramidě na výstavišti…

Márty, tuti, dám si to taky ještě jednou a nesu trumf. V roce 2005 jsem hrál magora Bergera v muzikálu Hair v Brně na Soudobé hudební scéně Městského divadla…

Jacku, už nebudem, začíná to smrdět osudem. Nebudeme si lhát, dáme poslední a jdeme domů…Vidíš, zase jsi kecal, jo, mimochodem, věříš na osud?...

Márty, počuvaj, ty kokos. Osud je hrozně zvláštní vibrace, která je na strašně vysoké úrovni. Kdo si ho chce připustit, má podle mne otevřenou mysl k vesmíru. Kdo tvrdí, že je to jenom shoda náhod, zůstává v tom samém bodě a vidí jenom dopředu. Věřím v osud, protože mám oči na 360 stupňů, což je v tomhle světě korporací velká a nebezpečná výhoda.

Jacku, asi máš pravdu, víš, já jsem to nikdy neuměl takhle pojmenovat, neboť jsem na to neměl patřičné vzdělání, anebo jsem se bál, ale cítím to dodnes – ano, já také věřím na osud, ale někdy mu musím trochu pomoct, musím ho trochu přibrousit vlastní pěstí… …

… pak proběhla volnější emotivní disputace o tom, kdo za to může, že netočíme lukrativní seriály a že nejsme až tak pozitivní, jak by se od nás očekávalo a že by se to i dalo, ale že bychom pak byli už takoví kokosi, že bychom si spolu už nikdy takhle pěkně nepopovídali…

Jacku, poslouchej: „Ty, počůvaj, Hamlet“…, to je strašná řeč, né?… Ne, promiň, chtěl sem říct, že je to strašně hezká řeč, ale tady v Brně ji moc neužiješ, nemyslíš? Co s tím hodláš podniknout do budoucnosti, jaký máš divadelní sen? Já jsem si chtěl před lety zahrát Hamleta v Paříži. To proto, že to byly pro mne tenkrát nádherné vrcholy ňader múzy, co si říká divadlo, na které jsem chtěl vyšplhat až nahoru a tam si zakřičet: „Já to dokázal!“– a nakonec jsem zahučel až do… mno, jo... až tam…

Márty, až tam jsem se tedy ještě nedostal, ale mám taky sen. Chtěl bych si koupit představení a sedět tam sám s ovladačem v ruce a přepínat programy… néééé! Chtěl bych si zahrát Tybalta v Národním v Bratislavě a utéct někam za dveře ááá…

Jacku, …ááá, už jsme to dopili… Neboj, zahraješ si Tybalta, zahraješ, protože já už ho mám za sebou dokonce dvakrát a podle toho, co máme za sebou my, tak… Tak zase někdy nashle a nezapomeň za sebou zavřít ty dveře, aby nám ve vesmíru nevznikl průvan…

Márty?

autor: Martin Havelka

zdroj: Rozhovor s Jaco Jackuliakem